Dnes, 17.4.2011 se chystám vložit na svůj blog prozatímně finální příspěvek na svůj blog.
Ne, že by mě všechno to "blogování" do určité míry nebavilo. Ono totiž vždycky když UŽ se do toho dám, je to celkem i zábava a hned několikrát jsem sama sebe překvapila - že jsem byla vůbec schopná a tam někde ve¨skrytu sebe sama mám tu kapacitu/potenciál sem něčím vlastním přispět.
Ale ten pocit, that kind of stupid inexplainable motionless sensation penetrating my whole body the very second I decide to finally add even the tiniest comment to my blog is like a veil over my whole brain that unables me to think or do anything.
Nicméně, however, dnešní den se nese duchem trochu bi-polárním, t.j. strašně se mi chce to mít všechno hotovo a zároveň se mi proto chce udělat jen to nejnutnější minimum (což zas velmi hrubě koliduje s mojí náturou). Sedím v práci u počítače a, knowing, že nic se samo neudělá, počínám pracovat.
Přemítám, jak to všechno hezky na tomdle blogu "prozatím" uzavřít. I z toho důvodu, že nemám žádný aktuální "projekt", o který bych se "podělila" (s tou nulou, co můj blog sleduje :o)) to dneska bude o hlavní themu celého blogu - o prokrastinaci.
On už třeba B. Franklin říkal, že: "You may delay, but time will not." A existuje spousta dalších "rčení", např.: "Someday is not a day of the week." nebo "Only Robinson Crusoe had everything done by Friday."
chronickou tendenci odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, dále definováno jako rizikový fenomén pro duševní zdraví.
A teďkon schválně, kolik lidí se cítí být prokrastiky? Třeba na takovém idnes se můžeme dočíst, že až 25% vysokoškolských studentů trpí tímto chorobným odkládáním nepříjemných povinností.
Když jsem se nechávala inspirovat a celkově se snažila dosáhnout jistého stupně informovanosti v tomto problému, zjistila jsem dále, že
fenomén prokrastinace má úzký vztah s vývojem naší společnosti, která je orientována na výkon.
Tím dochází také k velmi jednoduché rovnici, že ti výkonnější jedinci naší společnosti jsou a i budou zákonitě i úspěšnějšími. To v důsledku, především pro "prokrastinátory" znamená pocit selhání, frustrace z nemožnosti naplnění životních cílů, prostě depka.
Jenže já osobně si čí dál tím častěji říkám, jestli to všechno není prostě jen o špatným přístupu k věci. Vždyť když prokarastinujeme, tak v podstatě děláme věci, které bychom stejně jednou museli udělat. Jen je zkrátka děláme namísto věcí, který mají třeba momentálně trochu vyšší koeficient důležitosti.
Přibližně takhle to mám třeba já :o):
Na mých webových stránkách se můžete kouknout na klip, který se parádně k tomuto tématu hodí a vystihuje tendenci, kterou se poslední dobou snažím následovat a myslím, že i z mého blogu (o papírových písmenkách, origami, filmovém klubu apod.) je to alespoň trochu znát. Když už člověk prokrastinuje, měl by to dělat se vší parádou - a třeba něco tvořit, rozvíjet se jiným směrem, než má standardně namířeno.
Nevím, jestli jsem se dobrala tady tím psaním nějakého vrcholu, do očí bijí pointa se asi nekoná, ale čert to vem. Vždyť to stejně píšu jenom proto, že mě žerou daleko důležitější úkoly :o). Když se koukneme totiž na tu hierarchii úkolů, které člověk musí zvládnout, zjistíme, že člověk může prokrastinovat a přitom stále dělat něco, co by skutečně dělat měl. Mohla bych si snad i troufnout to označit za komplexní ideologii, filozofii - plodná prokrastinace.
Čili, zjednodušeně - nebojme se toho. Svou proktrastinací sice rozhodně rostoucí cenu ropy nesnížíme ani nezastavíme třeba to politický peklo, co se kolem nás děje, ale aspoň nás to nemusí s***.
A ti, kterým se pohled na věc přečtením tohodle příspěvku nezměnil, trpí výčitkami (problém s časovým managementem apod.) si dovoluji navrhnout shlédnout násedující video. Sice je to několik dalších minut nicnedělání, ale berte to jako investici - už nikdy prokrastinovat nebudete. (Pokud si alespoň částečně myslíte, žeto celkem naivní video vám pomůže s prokrastinací jednou provždy zkoncovat.)
M.
zdroje:
Žádné komentáře:
Okomentovat